Vyrozumění Václava Havla o cestě k divadlu Pavel Grym
Lidová demokracie, 18. 7. 1965, roč. 21

Po autostopu a hudebním pořadu Nejlepší rocky paní Hermanové si Václav Havel získal pozornost našeho i zahraničního obecenstva vtipnou a naléhavou satirickou komedií Zahradní slavnost. Teď už nás dělí jenom několik dnů od premiéry Havlovy druhé celovečerní hry Vyrozumění. Prošla už úspěšnou zkouškou v cyklu divadelních matiné v Městské lidové knihovně v Praze. Svou divadelní premiéru bude mít v Divadle Na zábradlí v pondělí 26. července v režii Jana Grossmana a s hudbou Zdeňka Šikoly.

O smyslu a kvalitách Havlovy nové hry budeme hovořit až po premiéře. Zatím jsme tedy mladému dramatikovi položili aspoň několik otázek, týkajících se jeho nové hry a jeho cesty k divadlu vůbec. Ta první zněla: Co mohou diváci od vašeho Vyrozumění očekávat? A na tu nám Václav Havel odpověděl:

17 832 českých slov a 347 slov v jazyce ptydepe – který jsem vymyslel a jehož šířením se hra zabývá.

Připusťme, že je to v mezích možností a v souladu s autorovou skromností odpověď dostatečná. Ale co tedy diváci od Vyrozumění očekávat nemohou?

Že přijdou na jiné myšlenky.

Někteří kritikové se špetkou nadsázky nazvali Havla „českým Ionescem“.  Zeptali jsme se tedy také na to, zda se považuje za Ionescova žáka a jaký má k jeho dílu vlastně vztah.

Ionescovy hry mi ukázaly mnoho cenného, například to, že se mohou na jevišti říkat samé nesmysly a hra může přesto působit „jako ze života“ a že se tam může naopak mluvit „jako v životě“ a hra může být přesto nesmysl. Za Ionescova žáka se ale vydávat nechci. Co kdyby mě přijel vyzkoušet…

Ptáme se dál, jak se vlastně Václav Havel dostal k divadlu. Zaslechli jsme cosi o tom, že to byla cesta dosti spletitá.

Aktivně jsem se s divadlem poprvé setkal na vojně, kde jsem hrál v amatérském souboru hlavně proto, že z toho vyplývaly občasné úlevy z výcviku. Vážněji jsem se o ně začal zajímat až později, když jsem byl kulisákem v divadle ABC (za Wericha). Jako kulisák i když s perspektivou autorské spolupráce – jsem přišel i do Divadla Na zábradlí, kde jsem nyní už pátým rokem (v poslední době jako dramaturg). Má práce mě baví, protože v tomto divadle jde o něco víc a něco určitějšího, než jen o to „dělat divadlo“. K divadlu jsem tedy, jak zřejmo, nebyl puzen od dětství. K čemusi jsem sice vždycky puzen byl (psával jsem například poezii), cílem mého puzení nebyl však ani tolik určitý, jednou provždy vymezený obor, jako spíš potřeba cosi zkoušet a po svém se projevovat. Příležitost k tomu nalézám nyní u divadla; kdyby tomu tak nebylo, hledal bych ji asi jinde. „Dělat divadlo“ jen tak, protože to je má profese, nemělo by pro mě žádný smysl.

Premiéra je za dveřmi, dramatik už dávno dopsal poslední čárku svého rukopisu. Je-li však skutečně pod tlakem onoho neustálého „puzení“, připravuje jistě něco nového…

Těším se na dovolenou, že tam začnu psát další hru.

Odtušil Václav Havel a zahalil se v mlčení. Víc nepotřeboval. I ve stinné divadelní kanceláři na Anenském náměstí bylo vedro.