Václav Havel: O údělu intelektuálů Michel Bongiovanni
UNESCO Kurýr, 1990, roč. 1, č. 6, s. 4–6 (Francie)

Spolupracovník ústřední pařížské redakce hovořil loni v červnu s Václavem Havlem — disidentem. Otázky a odpovědi nesou pečeť své doby, a přesto jsou nadčasové. Jistě i proto otevírá tento rozhovor tematické číslo Unesco Kurýra, věnované lidské svobodě. Kromě Václava Havla v něm mezinárodní veřejnost oslovuje např. mexický spisovatel Octavio Paz, nositel Nobelovy ceny za literaturu Josef Brodský, bojovník proti apartheidu a laureát Nobelovy ceny míru Desmond Tutu, americký historik Robert Darnton a další světoznámé osobnosti. Z rozsáhlého materiálu přinášíme podstatný výtah.

Pane Havle, co soudíte o politické a společenské úloze intelektuálů?

Právem intelektuálů je myslet na budoucnost. Nesmějí se bát zabývat se jí, představovat si, jaká by měla být. Podle mého názoru je však jejich doménou, jejich prvořadým úkolem, aby porozuměli současnosti, pochopili její rozhodující okamžiky a pojmenovali je. Tak se rodí vědomí perspektivy.

Politici jsou povoláni budovat ten nejlepší z možných světů; intelektuálové je mají sledovat, upozorňovat a varovat. Do jisté míry by měli politiky kontrolovat, ukazovat jim, v čem se rozcházejí s realitou a podléhají ideologickým bludům. Říkám to jako člověk ideologií zklamaný. Je to zklamání, které pocítila celá naše část Evropy. Podmínky, v nichž žijeme, nutí lidi reagovat na úpadek ideologií.

To, co nyní chceme, jsou prosté, elementární věci, bez vztahu k jakémukoli ideologickému systému, mimo jakoukoli ideologii. Právem zdravého rozumu a základní lidské důstojnosti požadujeme svůj podíl na hlavních životních hodnotách. Doposud jsme poznali jen bláhové pokusy podřídit svět ideologii. Snad si nyní intelektuálové uvědomí, jak ošidné je zkonstruovat teorii a pak do ní „napasovat“ realitu. Živá a tajemná skutečnost překonává všechny myslitelné teorie, plány a koncepce. Řídit a usměrňovat ji lze jen s pokorou a respektem k bohatosti a různorodosti, k nekonečné pestrosti života. Není možné ji natahovat na Prokrustovo lože utopie, vymyšlené studenými ideologickými mozky. V našem světě je to však bohužel zcela běžné. Odtud plyne nedůvěra části východoevropských intelektuálů k plánům a teoriím. Odtud naše přání držet se analýzy současnosti, která je nejlepším způsobem plánování budoucnosti.

Vidíte nějaký rozdíl mezi úlohou intelektuálů na Východě a na Západě?

Hlavní rozdíl je v tom, že ve většině zemí komunistického bloku se donedávna zdálo, jakoby politika a politická diskuse vymizely. Totalitarismus zapuzuje politiku. Společnost, zbavená veškeré politické kultury, nemůže vytvářet své přirozené obranné prostředky, nemůže vznikat veřejné mínění. Politika dokonce nemá žádné profesionální pole, kde by se mohla provádět.

Stalo se však něco zvláštního. Politika, vyhozená dveřmi, se vrátila oknem a náhle zasáhla celé spektrum společenského života. Potají všechno nabylo politického významu: koncert, mše, veletrh... Za takových okolností nabývá slovo spisovatele mimořádné síly. Zvlášť když se snaží říkat pravdu, bez obav z problémů, které přivolá na svou hlavu, když přestane být poslušným tlumočníkem úřadů.

Proč je spisovatel tak důležitý? Protože jeho pracovním nástrojem je jazyk, který nazývá věci pravými jmény a který klade otázky. Je to základní nástroj kultury. V naší zemi jsou očekávání spisovatelova publika na stejné úrovni jako očekávání politická — to jest nezměrná. Na Západě je tím mnoho lidí ohromeno. Naši lidé jsou celí dychtiví slyšet, co bude řečeno, vyjádřeno. Jejich naděje, jejich svoboda tak zřejmě nabývá tvaru. Společnost jako by se tímto kulturním kvasem rozrůzňovala, strukturovala. Proto i spisovatelé, na jejichž bedra doléhá stále větší politická odpovědnost, se musejí vyrovnávat se stoupajícími nároky.

Znamená touha po změnách ve Východní Evropě úsvit nové epochy?

Nejsem futurolog ani jasnovidec. Nevím, kam směřuje světové společenství. Všude vidím hospodářské, politické, ekologické příznaky hluboké krize. Podle mého je tato krize krizí existenční, krizí identity: člověk ztratil pocit odpovědnosti, již dříve pociťoval k něčemu vyššímu, k něčemu, co ho přesahuje. Na světě je mnoho mužů a žen, kteří to cítí, chápou a hledají východisko.

Možná, že konec tohoto tisíciletí naznačí nové perspektivy. Jsou již některé povzbudivé příznaky: zpomalování zbrojních závodů, snahy o mírové soužití, helsinské dohody. Příznaky dosud skromné, avšak nejbrutálnější, nejkřiklavější aspekty již zmizely. Nejnebezpečnější jsou však právě ty neviditelné.

Myslíte si, že někdy zmizí propast mezi Východem a Západem?

To opravdu nevím. Rozdíly mezi dvěma světy jsou obrovské... Po desetiletí měly tyto dva systémy odlišné dějiny. Komunistický, totalitní systém, který bych po způsobu samotných komunistů nazval „stalinistickým socialismem“, se dostal do slepé uličky. Lidé na Východě si to začínají uvědomovat, proto usilují o demokratizaci a přestavbu. To je životně důležité. Východ dělá nesmělé krůčky k Západu. Je západní svět schopen vykročit svému sousedu naproti? Nevím. Západ brání hodnoty, dobré pro celé lidstvo. Nechce se jich vzdát, a to je naprosto v pořádku. Pokaždé, když od některých ustoupí, já osobně trpím; také tyto hodnoty vyznáváme. Většina zvratů, které prožívá Západ, se mi jeví jako varianty krize, o níž jsem se už zmínil. Tyto problémy může vyřešit jen Západ sám. Existuje však jeden závažný problém, společný oběma systémům, a to je nadměrná centralizace. U nás je politická moc, hospodářské páky, všechno v jedněch rukou; stát jako jediný zaměstnavatel, jediný organizátor života společnosti. To je obludné. Na Západě, byť v jiných formách, vidíme stejný trend k totální centralizaci — stále víc obrovských podniků, gigantických konglomerátů. Na obou stranách je výsledkem stejná všeobecná „anonymizace“ života, ačkoli v našem případě je to viditelnější a více šokující. Z pracovišť, ale také ze společenského života se vytrácejí mezilidské vztahy, málo družnosti je v našich městech, dokonce i v rodinách. Jednotlivec se stává pouhým ozubeným kolečkem v obrovském stroji. Jeho práce, jeho existence ztrácí veškerý smysl. Oba systémy by měly být schopny překonat tento dehumanizující fenomén, každý svým vlastním způsobem. Až to dokáží, najdou možná způsob, jak se sblížit...

Mohou intelektuálové v tomto rozhodném, převratném okamžiku nějak zasáhnout do vývoje událostí?

Svým vnitřním uzpůsobením jsou intelektuálové v jistých směrech bezmocní. Nemohou změnit svět, jako to mohou učinit politici. Svou přítomnost na světě osvědčují, jak sami říkají, jednáním prostřednictvím slov. Napsal jsem esej nazvanou Moc bezmocných, v níž jsem se snažil vysvětlit, jak pravdivé slovo, byť vyslovené jedinou osobou, je za jistých okolností mocnější než celé divize vojáků. Slovo osvětluje, probouzí, osvobozuje; slovo má svou moc. Intelektuálové se jí musejí držet nebo si ji osvojovat, aby z ní učinili svou přednost, nesmějí toužit po žádné jiné moci. Moc bezprostředně měnit a organizovat společnost nechť přenechají politikům.

Do jakých služeb by se podle vás měli intelektuálové dát?

Nejcennějším bohatstvím, které bychom na prahu nového tisíciletí měli bránit a opatrovat bez ohledu na svůj společenský systém či národnost, jsou všelidské kvality, základní hodnoty. A především pokora. Krutosti, které jsme zažili během tohoto tisíciletí za vlády Stalina, Hitlera či Pol Pota, byly důsledkem zvůle a samolibosti fanatiků, ideologů, doktrinářů a utopistů; výsledkem arogance těch, kdo si myslí, že mohou rozhodovat o řádu věcí. Pokud se realita neshoduje s jejich teoriemi, pak si své teorie vynucují, což vede přímo ke koncentračním táborům, masakrům, úděsným válkám. Pýchu a nedostatek pokory najdeme i jinde, nejen ve výhradně politické oblasti, například v kořenech globální ekologické krize. Člověk vnucuje svou vůli přírodě, aniž by respektoval její zákony, její tajemství. Na toto téma bych mohl pokračovat ještě dlouho... Nezapomínejme na svobodu, důstojnost, spravedlnost. A buďme pokornější.