Satirik na volné noze John Peter
Sunday Times, 23. 6. 1968, s. 49 (Velká Británie)

Zdrcující satira Václava Havla na byrokracii a převlékání kabátů, Vyrozumění bude vysílána příští středu na BBC-1 v obsazení Warren Mitchell, Alfred Marks a Hattie Jacques. Havel (32), který je jedním z nejnadějnějších talentů, objevených nedávno ve východní Evropě, tento týden poprvé navštívil Londýn.

Drobný, čilý muž s pohodovým úsměvem a divokými blond pačesy mluví rozhodně, kostrbatou, avšak dostačující angličtinou. Mluví o čemkoliv, dokonce i o politice, „protože to je teď v pořádku, jak víte, Československo je první komunistická země, kde zmizela cenzura“.

Jeho oblíbeným tématem je však divadlo a do jisté míry i jeho vlastní práce. Zdráhá se mluvit o tom, kdo jej ovlivňoval, avšak po jistém nátlaku připustí Kafku a Ionesca. Ale dál, jak říká s obezřetným úsměvem, to nechme na kriticích.

A je velmi šťastný, že se tím budou zabývat. Divadelní hry, jak se domnívá, mohou být a měly by být reinterpretovány v různé době a různých zemích: znamenají to, co znamenají pro nás. Protože co jiného je interpretace, ptá se, než jen směs toho, co interpretujeme a co jsme sami? Připouští, že se mu líbí diskutabilní práce Jana Kotta: je zajímavá, i když si někteří odborníci nemyslí, že je dostatečně precizní. Přinejmenším je pro divadlo inspirativní, jak říká Havel, a co víc může odborník chtít, než aby byl takovou inspirací?

Podle stejné logiky přijímá i kritické názory o své vlastní práci se stoickým úsměvem. „Ano, nazývají mé hry všelijak: konkrétní i abstraktní, realistické a – jak říkáte – absurdní.“ Ale pokud jde o něj, vkládá do svých her své vlastní dojmy z reality, která jej obklopuje. „Zkouším psát bez ideologie. Dobré divadlo je vždy politické, ale pouze tehdy, když v něm nemají politické myšlenky větší význam než kontakt s realitou.“

„To se stalo se socialistickým realismem a Brechtem. Všichni měli určitou představu o světě a vyobrazovali ji. Takže nepsali o světě, ale o své představě o něm. Avšak jak vidíte, dramatik si nesmí myslet, že je chytřejší než publikum. Nemá právo je učit, koneckonců publikum může být mnohem inteligentnější než on sám. Může jim pouze ukazovat, jak vnímá svět. Může to ukazovat, pokud má nějaký talent.“

„Ne, nemám rád dokumentární hry. Mám rád divadlo i historii, ale ne když se směšují. Historické dokumenty, to ano, rád je čtu, ale proč by mi je někdo měl upravovat? Jsou stejně pouze materiálem pro divadlo. A události také nemám rád. Divadlo musí vždy překvapovat. Pokud je všechno povoleno, nic nepřekvapí, jen sedíme a díváme se. Musí existovat nějaké konvence, které pak můžeme pomalu ničit. To je mnohem zajímavější. Pinter je dobrým příkladem. Vždy začíná dobrou bulvárně-komediální situací, trojúhelníkem nebo rodinou. Pak se to pomalu vyvíjí (kroutí neviditelným šroubem v ruce) a pak pomalu – velký šok.“

„Ano, mám jej rád, ale sám píšu jinak. Mám rád architektonickou konstrukci. Když píšu hru, nakreslím si schéma, jakoby geometrii. Mám nápad na novou hru koncipovanou jako Bachovo Umění fugy. Ano, to je realita, tak to vnímám. Mé osobní myšlení. Může být chybné, ale je moje. Struktury, vztahy, vše, z čeho se skládá svět. To, co jsem zažil, ne to, co jsem převzal z hotové teorie někoho jiného. Socialistický realismus, ten jsme měli v Československu patnáct let, a to stačí.“

A při závěrečné otázce o Československu obezřetně odpovídá: „Nehrozí teď nebezpečí, že se vrátí konzervativní stará garda, ale že se noví liberální vůdcové stanou konzervativními. Moc s sebou přináší korupci, že.“

Diváci budou moci sami posoudit, pokud budou příští středu sledovat Vyrozumění.