Proč se musí setkávat Východ s Východem… Paul Edwards
East European Reporter, březen 1988, roč. 3, č. 2, s. 2–5 (Velká Británie)

Václav Havel je na Západě často označován za nejznámějšího československého disidenta. Sám však dal najevo, že označení „disident“ se mu nelíbí, a to nejen na obecné rovině, protože v rozporu se skutečností může znamenat, že opozice je menšina s názory odlišnými od převládajících názorů většiny, ale i tehdy, když se týká jeho osobně. Je především dramatikem a i když jsou jeho hry v jeho vlasti zakázané, těší se stále velké mezinárodní popularitě. (Havel právě poskytl po 20 letech své první interview sovětskému novináři – Alexandru Kuprjanovi z Komsomolské Pravdy.) Pro Havla jako citlivou, nezávisle myslící a politicky uvědomělou osobnost je samozřejmě přirozené reagovat na bezpráví, porušování občanských práv, neetické jednání, manipulaci nebo zneužívání spoluobčanů. Nebylo tedy žádným překvapením, že se v roce 1977 Havel stal jedním ze tří prvních mluvčí hnutí na obranu lidských práv nazvaného Charta 77. Udělením Erasmovy ceny v roce 1986 byl Havel oceněn za svůj významný přínos evropské kultuře, ale také za odvážné úsilí o zvýšení respektu vůči lidským právům a o – jak sám říká – „život v pravdě“.

Není tolik známo, že Václav Havel vydává hodně energie na podporu vzájemné spolupráce mezi nezávislými skupinami a hnutími střední a východní Evropy. Zúčastnil se například prvního setkání zástupců Charty 77 a polské KOR na státní hranici, konaného v roce 1978, a mnoha dalších podobných setkání, včetně shromáždění, které se uskutečnilo v létě 1987 na československo-polské hranici při příležitosti devátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Je členem Kruhu přátel Polsko-československé solidarity. Podepsal nejen mnohá společná polsko-československá prohlášení, ale i společná prohlášení Československa a Východního Německa a společnou Východoevropskou výzvu při příležitosti třicátého výročí maďarské revoluce. Před několika dny Havel podepsal jménem pronásledovaných východoněmeckých aktivistů a východoevropských vězňů svědomí nejnovější společné dokumenty a přidal se ke hladovce na výraz solidarity s rumunským lidem. Paul Edwards se jej zeptal jménem EER, proč je pro něj rodící se východoevropská spolupráce tak významná a co jej motivuje k tomu, aby překonával policejní překážky a cestoval občas na hranice kvůli účasti na často velmi složitých debatách.

Tyto styky vnímám z mnoha různých důvodů jako nesmírně významné. Především je velmi pravděpodobné, že jakékoliv osvobozenecké hnutí v zemích východního bloku bude úspěšné pouze tehdy, pokud překročí hranice jedné země. Většina nezávislých činností byla dosud obrácená spíše do sebe. Lidé v jednotlivých zemích východního bloku jsou natolik zavaleni vlastními problémy, že si jen málo všímají toho, co se odehrává v sousedních zemích. To je koneckonců důvodem, proč byly nakonec poměrně snadno potlačeny všechny kampaně usilující o osvobození – především proto, že se omezily na jednu zemi a neměly žádnou širší mezinárodní vazbu. Často toho o sobě víme velmi málo a vzájemně si méně rozumíme. To je rovněž dáno skutečností, že východoevropské společnosti jsou mezi sebou relativně izolované. Podle mě mělo jen několik lidí v Československu skutečně hluboký zájem a dobré zprávy o tom, co probíhalo v Polsku. Zjednodušeně řečeno, mezi těmito dvěma zeměmi vyrostly určité mentální bariéry. Někdy se vládnoucí vrstvy nenápadně snaží podněcovat antipatii jednoho národa východního bloku vůči jinému. Ti, co vládnou, se spoléhají na staré, osvědčené a vyzkoušené rčení „rozděl a panuj“.

Před rokem obdržela Charta 77 k desátému výročí svého vzniku gratulaci od aktivistů za lidská práva ze Slovinska, ve které byla hezká myšlenka: kolik energie vydáme na snahu o stržení železné opony mezi Západem a Východem, tolik bychom jí měli vydat i na snahu o stržení nenápadných železných opon, které rozdělují země východního bloku. Osobně jsem mnohem raději, že se moje hra hraje v Polsku nebo že některé z mých esejů vydal polský samizdatový tisk, než když se dozvím o jejich vydání v západní zemi. Myslím, že naše potíže jsou podobné. Znám rizika, jaká vznikají při vydávání materiálu nezávislých spisovatelů jedné země východního bloku v jiné zemi bloku, pokud jsou tam tito spisovatelé zakázáni. Skutečně vnímám občany ostatních zemí střední a východní Evropy jako mé bratry, kteří mají podobné potíže a čelí jim podobně. Zdá se mi, že bychom mohli snášet tlak vládnoucích struktur tím lépe, čím silnější budou naše vzájemné styky.

Na Západě někdy slyšíme argument, že tato setkání v zásadě nejsou významná, protože jde o jedno či dvě, nanejvýš tři uskupení, která se setkají, avšak nemají možnost se kdy vůbec dostat k moci. Takže se nám říká, že jediný význam těchto setkání je dodat si vzájemně sílu a podporu v boji proti bezpráví. Tato setkání a společné činnosti zjevně nemají žádný politický dopad na status quo jednotlivých společností nebo celé střední a východní Evropy. Co soudíte o tomto argumentu?

Myslím, že vychází z typického nepochopení, které nastane, kdykoliv se lidé, kteří vyrostli v otevřené společnosti a jsou zvyklí na politický život v těchto společnostech, snaží posuzovat podmínky v totalitní zemi. V otevřené západní společnosti se přirozeně politický význam společenské síly měří počtem jejích stoupenců, počtem získaných hlasů nebo členů. Lidé jsou tam na to natolik zvyklí, že si nedokážou představit, aby něco, u čeho nelze spočítat a ověřit masovou podporu, mělo politický význam. Takže to považují za marginální záležitost. Ale to je opravdové nepochopení situace v totalitním státu. Pokoušel jsem se to již vysvětlit v různých esejích včetně Moci bezmocných. Snažil jsem se říct, že za totalitních podmínek nelze potenciální politický význam určitého seskupení měřit rozsahem otevřené a veřejné podpory, kterou získá. Vychází to z něčeho jiného, mnohem složitějšího. Jeho význam je nepřímý. Potenciální podpora nezávislých seskupení v dané zemi spočívá ve sféře společenského uvědomění a společenského svědomí. Tyto sféry se velmi obtížně hodnotí. Tato podpora je v těchto společenských sférách latentně přítomna jako potenciál, který se za určitých extrémních okolností může nebo nemusí projevit. Tento potenciál samozřejmě nelze jednoduše spočítat ani ověřit, ale opravdu existuje.

Jsou pro to určité konkrétní důkazy. Když začínala fungovat v Polsku KOR, vypadalo to, že její činnost je sotva něco víc než jen zoufalé pokusy hrstky intelektuálů, malé uzavřené skupiny. A přesto by bez této KOR nebyla Solidarita. Koncepce nezávislého odborového svazu vzešla z prostředí KOR. Když nastala občanská neposlušnost, neskončila zapálením sekretariátu místní komunistické strany, ale přijala se určitá filozofie, určitá koncepce, a nespokojenost se přenesla do masové odborové organizace s 10 miliony členů. To, co zprvu vypadalo jako boj hrstky lidí jako Michnik, Kuroń a Lityński s větrnými mlýny, se najednou začalo jevit jako velká potenciální síla. Ale nevyplývá z toho, že ta síla se vždy projeví právě takto. Ten potenciál má ve své povaze, že se může či nemusí objevit.

Můžeme si teoreticky představit situaci, kdy sled událostí, ekonomická krize, politická změna ve vedení země může přeměnit i Chartu 77 do definovatelného a viditelného hnutí s velkým počtem stoupenců. Ale nemáme žádnou záruku, že se tak určitě stane. To v žádném případě neubírá Chartě 77 na významu, zejména proto, že Charta nechce být politickou silou, která hledá stoupence a agituje mezi voliči. Její síla se bere v pravdě, kterou sděluje – pravdě, kterou sdílí celá společnost. Charta nemá energii a podmínky k tomu, aby přivedla do praxe to, co říká. Nicméně skutečnost, že existuje kritické zrcadlo doby, které je nastavováno, je extrémně významná. Byla by neméně důležitá i tehdy, pokud by toto zrcadlo nastavovali pouze dva lidé. Význam existence zrcadla mnohonásobně převyšuje význam počtu lidí, kteří jej nastavují. Pokud lidé nerozumějí těmto zvláštnostem, na které je třeba myslet, když se pokusí o jakoukoliv analýzu různých politických jevů totalitní země, pak přirozeně nemohou dobře porozumět významu mezinárodních styků mezi nezávislými seskupeními z různých zemí východního bloku. Podle mého názoru, pokud se zástupci Charty 77 setkávají se zástupci Solidarity, je to záležitost, která jednoho dne může nabýt značného politického významu. Ale kdy a jak se tento význam může projevit, nebo zda se vůbec projeví, to v současnosti říct nemůžeme. Pokud se skutečně projeví, nebude to pro mě jistě takové překvapení jako pro ty, kteří mají tendenci nás vnímat jako hrstku výstředních osob, které jedou na hranici, aby se vzájemně ujistily, že jejich výstřednost je dobrá věc.

Rumunsko se na Západě díky své relativně nezávislé zahraniční politice dlouho těší jisté příznivé pozici, a to i v očích západních vlád. Má určitá privilegia. Například v zahraničním obchodu je Rumunsko neprotěžovanější národ. Na druhou stranu životní standard v Rumunsku je dnes horší než kdekoliv jinde ve Střední a Východní Evropě. Rumunská vláda se nemůže chlubit ani svou činností v oblasti lidských práv, spíše právě naopak. Ale na Západě to často vyvolává spíš rozpaky než nesouhlas. Jste v kontaktu s nějakou nezávislou osobou či skupinou z Rumunska? Jak se díváte Vy a Charta na situaci v Rumunsku?

Osobně nejsem v kontaktu se žádnými rumunskými občany, ale vím, že při dvou nebo třech příležitostech se v Rumunsku vyjádřila podpora Chartě 77 nebo některým ze širších iniciativ, které pocházejí z Východní Evropy. Vím například, že několik Rumunů podporovalo společné prohlášení k výročí maďarské revoluce. Pokud si uvědomíme, že v Rumunsku vládne skutečně stalinský systém, jsou tyto hlasy samozřejmě velmi cenné, protože promluvit v Rumunsku znamená mnohem vyšší riziko než v jiných zemích.

Chtěl bych k Rumunsku ještě něco říci. Charta 77 bude, doufejme, brzy vydávat dokument, který na tuto zemi upozorňuje. [Dokument byl vydán o několik dní později, celý text najdete v tomto čísle – pozn. red.] To vnímám jako velmi důležitou věc. Rozumím tomu, proč se na Západě na situaci v Rumunsku nahlíží s určitými rozpaky. Komunistický systém neposkytuje svým občanům tolik svobod, jako mají občané demokratických zemí, ale používá argument, že na rozdíl od společností na západě poskytují východoevropské společnosti svým občanům hmotný blahobyt a jistotu práce: neexistuje nezaměstnanost, existuje sociální péče a tak dál. Komunističtí vládci používají tuto bezpečnost jako prostředek ospravedlnění sebe sama. Ale situace v Rumunsku vyvolává nad tímto argumentem vážné pochybnosti, protože tam nejen nejsou základní svobody (tzv. „buržoazní“ svobody, kterým se komunistický režim vysmívá), ale ani hmotný blahobyt. Přesto je hmotný blahobyt prezentován jako domněle největší úspěch východoevropského systému.

Tudíž západnímu liberálovi Rumunsko pravděpodobně nespadá do žádné vhodné kategorie. Připravuje ho o jakékoliv dosavadní iluze. Myslím, že je absurdní, aby se na různých místech v Evropě konaly konference, ať už oficiální nebo nezávislé, a jednaly o nadějích na mír v Evropě, a přitom přehlížely nebo se nevyjadřovaly ke skutečnosti, že v této Evropě, v tomto našem společném evropském domě, jak tomu říká pan Gorbačov, existuje země, kde je opravdová chudoba, kde je opravdový hlad a kde lidé mrznou. Je to země, které 22 let vládne tyran, který může svému národu nabídnout nanejvýš pompézní a gigantický kult své vlastní osobnosti. Pokud budeme tuto situaci ignorovat a pokud na ni nebudeme upozorňovat, můžeme z toho nakonec vyjít jako ti horší, protože budoucnost Evropy je nedělitelná. Je pro nás všechny společná a musí být naší společnou věcí.

Citoval jste pasáž z dopisu od našich slovinských přátel o Železné oponě, která existuje mezi východoevropskými státy. Řekl jste, že tato Železná opona je nenápadná. Naši slovinští přátelé vidí tuto oponu jako ještě „pevnější“ než oponu mezi Východem a Západem. Je dobře známo, že mnozí českoslovenští občané mohou relativně svobodně cestovat do zemí jako Rumunsko, Bulharsko a Východní Německo. Jak je to s cestováním do jiných zemí východního bloku? Pokud východoevropští občané mohou svobodně cestovat do různých jiných východoevropských zemí, proč je pak východoevropská opona „pevnější“ než ta mezi Východem a Západem?

Lidé jezdí do Rumunska a Bulharska především na dovolenou. Je pravda, že z Československa je relativně snadné vyjet do Východního Německa. Je mnohem složitější jet do Polska a Sovětského svazu. Proto říkám, že tato železná opona je méně nápadná. Pokud by se to poměřovalo počtem turistů cestujících z jedné země do druhé, pak by se vůbec nezdála nějak zvlášť pevná.

Neplatí od ledna v Československu nové předpisy, podle kterých již českoslovenští občané nemohou cestovat do Maďarska více jak dvakrát za rok a je jim omezováno množství maďarské měny, kterou si mohou nakoupit, čímž se jim ještě více zhoršuje možnost vycestovat do Maďarska?

Nevím přesně, jaké předpisy v tuto chvíli platí. Měnily se už několikrát a mě to nijak zvlášť nezajímá, protože by mi stejně nebylo dovoleno vycestovat do jiné komunistické země. Ať je tomu jakkoliv, je určitě snadnější cestovat z Československa do Maďarska než na Západ.

I tak ale věřím, že tyto nenápadné malé železné opony mezi východoevropskými zeměmi existují. Tyto země jsou nyní nákupní nebo turistickou atrakcí pro občany z ostatních východoevropských zemí, ale duchovně, pokud jde o jejich způsob myšlení, zůstávají tyto země za svými hranicemi naprosto neznámé. Bývalo například možné relativně snadno cestovat do Polska. Ale v momentě, kdy úřady zjistily, že lidé tam cestují, aby se zúčastnili poutě k Czestochowské Panně Marii, vstoupila v platnost nová omezení cest do Polska. Občané Východního Německa mají naprostou svobodu v tom, kdy chtějí jet do Československa na nákup a jak často chtějí, a Češi a Slováci mohou tak často, jak chtějí, nakupovat ve Východním Německu, ale v momentě, kdy zájem jednoho národa o druhý začíná přesahovat věci, které najdeme v obchodních domech té druhé země, začínají se objevovat záhadné překážky. Konkrétním příkladem jsou potíže, které postihují nezávislé aktivisty v těchto zemích, pro které je mnohem snadnější jet na západ než do sousední země východního bloku. Například György Konrád samozřejmě cestuje na západ, ale v Praze v uplynulých několika letech nebyl a zdá se mi, že by pro něj bylo mnohem obtížnější přijet sem než jet do Ženevy či Londýna. Tím spíš to samozřejmě platí u nás v Československu. V nedávné době československé úřady začaly systematicky odebírat pasy méně známým signatářům Charty 77 – těm, kteří nebydlí v Praze, a některým dalším kteří doposud pasy měli a mohli je svobodně používat k cestám do socialistických zemí. Je jasné, že pasy mluvčích Charty 77, bývalých mluvčích Charty 77 a některých známějších signatářů Charty 77 jim byly zabaveny už před delší dobou. Pasy se začaly nově odebírat ve velkém poté, co úřady zjistily, že se zástupci Charty 77 účastní nezávislých seminářů ve Varšavě, Budapešti a Moskvě. To je velmi dobrým příkladem politiky státu, která se snaží odstranit jakýkoliv politický obsah, dokonce i kulturní, z mezinárodních styků mezi lidmi a pokouší se lidi udržet na úrovni nákupní turistiky.

Proč se tyto vlády tolik bojí styků mezi nezávisle uvažujícími občany svých zemí, když je koneckonců zřejmé, že ve svých společnostech tito lidé představují pouze drobnou menšinu?

Domnívám se, že tato ostražitost vlád nám říká, že chápou tajemné politické pochody v totalitních společnostech mnohem lépe než západní novináři a analytici, které jste již zmínil. Jsou si dobře vědomi, že pokud nezávislá činnost v jejich zemích překročí hranice, vznikne vážná hrozba pro ně i pro jejich centralizovanou totalitní politiku. Tím, že se pokoušejí omezit styk mezi nezávislými aktivisty různých východoevropských zemí, odpovídají tyto vlády na otázku západních pozorovatelů o významu těchto nezávislých mezinárodních činností.

V jaké míře umožňují vlády těchto zemí svým občanům přístup k literatuře a umění sousedních zemí?

Východoevropské společnosti jsou už dlouhé roky navyklé na oficiální a oficiálně financované kulturní výměny. Lidé většinou nejsou z těchto výměn nijak nadšeni, protože vědí, že v nich málokdy najdou to nejzajímavější z umění druhých zemí. Zájmu o skutečné kulturní hodnoty sousedních zemí je tudíž bráněno, je uzavírán jakousi zvláštní zátkou – oficiální výměnou. Vždy trvá velmi dlouho, než vejde do obecného povědomí, že nějaký maďarský, polský či sovětský film je dobrý, a než jej lidé mohou shlédnout. Nedůvěra k umění, které nám přinášejí oficiální kanály, je zakořeněná tak hluboko, že když ze sousedních zemí přijde něco skutečně hodnotného, trvá dlouho, než si toho lidé všimnou a začnou mít skutečný zájem. Podobné je to s oficiální cenzurou. Nyní víme, že v Sovětském svazu je možné uvádět hry, které jsou v České republice zakázané. Víme, že v Československu podléhají zvláštní cenzuře dokonce i články o Sovětském svazu. Podobně za dob Solidarity docházelo k intenzivnější cenzuře všech zpráv z Polska a o Polsku. To znamená, že mnoho významných uměleckých děl se prostě do Československa nedostane. Vím o vynikajících polských filmech, které se zde nepromítaly, přestože oficiálním československým názorem je, že Poláci jsou naši bratři a „prohlubujeme naše přátelské styky“. Kulturní výměny mezi jednotlivými východoevropskými zeměmi mají veškerou oficiální podporu, ale předávají pouze ty stránky umění z druhých východoevropských zemí, které zajímají vládce přijímající země v návaznosti na jejich momentální vnitřní politickou situaci.

Například v těchto dnech by ministerstva kultury Polska, Maďarska a Sovětského Svazu nic nenamítala proti uvádění mých her v těchto zemích. Nemohou tam být uváděny jednoduše kvůli solidaritě oficiálních východoevropských establishmentů. Je dobře známo, že naše velvyslanectví by okamžitě podalo protest, že problém by musely řešit nejvyšší úřady a že by to bylo vnímáno jako jakási podpásová rána naší vládě. Takže se nemusí vždy jednat o zákaz jen kvůli tomu, že by místní vládci takový zákaz mohli potřebovat, ale někdy je to jednoduše z důvodu vzájemné solidarity mezi východoevropskými vládami. Anebo naopak, některé vlády se pokoušejí zakázat díla, která vznikla v sousedních zemích.

Do jaké míry může Charta 77 přinášet svým signatářům a dalším československým občanům nezávislá umělecká díla z jiných socialistických zemí?

V moc velké míře nikoliv. Několik lidí zde systematicky překládá z polštiny. Další překlady z polštiny do češtiny se vydávají na západě a poté pašují do Československa. Skupina Polsko-československé solidarity pracuje systematicky, ale i přes všechno její úsilí to samozřejmě nestačí. Přímo to souvisí s omezenými možnostmi naší nezávislé činnosti a podmínkami, v jakých pracujeme.

Někteří redaktoři maďarského samizdatového občasníku Beszélo nedávno přišli s výzvou k propuštění vězňů svědomí a k umožnění náhradní civilní služby těm, kteří se z náboženských, morálních či politických důvodů nechtějí učit zabíjet. Na základě žádosti maďarských přátel rozeslala Východoevropská kulturní nadace z Londýna tuto výzvu do několika zemí střední a východní Evropy s dotazem, zda by nezávislí aktivisté v těchto zemích měli zájem ji podpořit a podepsat. Jaká byla reakce Charty 77?

Toto jsou v Maďarsku a v Polsku a koneckonců i v Československu ožehavé záležitosti. Jsem si jistý, že Charta 77 tento dokument podpoří, protože se již k této záležitosti několikrát vyjádřila. Tato prohlášení byla vydána vloni i dříve. Společné komuniké, které jsme psali s Poláky na hranici, rovněž tento problém zmiňuje jako jednu z nejnaléhavějších záležitostí, které se týkají všech východoevropských společností. Na tomto setkání jsme se dohodli, že od nynějška budeme naše činnosti koordinovat a této záležitosti budeme věnovat velkou pozornost. [Brzy po tomto rozhovoru Charta 77 oznámila svou podporu této výzvě, viz jinde v tomto čísle – pozn. red.]

Vidíte nějakou možnost, že by tyto nenápadné opony mezi východoevropskými zeměmi mohly být odstraněny, nebo možnost zlepšení situace, o které mluvíte, a to buď prostřednictvím změn ve vedení komunistické strany Československa, nebo pomocí reforem Michaila Gorbačova? A pokud ne takto, vidíte vůbec nějakou možnost zlepšení?

Myslím si, že bez ohledu na to, jaký postoj může člověk zastávat vůči komunismu jako takovému i vůči tomuto systému konkrétně, každý vnímavý člověk musí ocenit relativně moderního vládce namísto zastánce tvrdé linie. Žádný rozumný člověk neuvěří, že by bylo lépe žít pod Stalinem než pod Gorbačovem. To je jedna věc. V tomto smyslu věřím, že Gorbačovova reformní politika, bez ohledu na to, jak je nejednoznačná a problematická, je lepší než nic. Zároveň však cítím, že spoléhat se na změny ve vedení nebo v politice vládnoucí strany by skutečně bylo velice krátkozraké. To, co lidé mohou pro sebe získat, i za totalitních podmínek záleží především na jejich vlastní snaze, jejich chování a na tom, za co se sami rozhodnou bojovat. Vyvolávat trvalý tlak zdola je podle mě to nejdůležitější a zároveň to jediné, co mohou dělat obyčejní lidé. Čekat, že ti, kteří jsou u moci, udělají gesto dobré vůle, není podle mě průchodná alternativa. Musíme stále klást požadavky těm, kteří jsou u moci. Musíme požadovat to, co považujeme za správné, a musíme vyvíjet tlak, abychom se toho domohli. Jednoduše se musíme spoléhat sami na sebe. V tomto ohledu bych rád opět připomněl naše společné československo-polské komuniké, kde jsme uvedli, že úsilí obou našich stran vychází z tohoto elementárního přesvědčení.

Avšak někteří příznivci reformní politiky pana Gorbačova (nebo příznivci Alexandra Dubčeka v roce 1968) by proti tomu mohli namítat, že vyvolávání tlaku zdola může dát argumenty zastáncům statu quo, kteří nejsou nadšeni z osvícenějšího diktátora. Tudíž by mohlo dojít k obratu, reakci proti reformám a proti zájmům lidí. Jak se díváte na tento argument?

Mé skutky vycházejí z poměrně jednoduché lidské filozofie. Totiž že musím říkat, co si myslím. Musím říkat pravdu. Musím bojovat za to, o čem vím, že je to správné, bez ohledu na to, že by to někdo mohl použít či zneužít. Pokud bych ten argument bral v potaz, nemohl bych udělat nic, protože někdo vždy může zneužít cokoliv, co udělám.

Vidíte Kruh přátel Polsko-československé solidarity jako výraz společných zájmů nezávislých skupin v Polsku a Československu? Nebo jej vidíte jako jádro potenciálního vývoje, který by mohl vést k zapojení nezávislých hnutí z dalších zemí střední a východní Evropy?

Přirozeně nemohu předvídat budoucnost. Pokud se tato iniciativa bude vyvíjet tak, jak říkáte, bylo by to skvělé a obrovsky bych to přivítal, ale ne vždy je možné dělat si takové plány. Doposud Kruh přátel pracuje jako společný polsko-český štít, ochrana pro lidi v pracovní skupině Polsko-československé solidarity. Členové této skupiny rozvíjejí vzájemné styky, ale z praktických a technických důvodů nemohou působit veřejně. Pokud by byli zastrašováni nebo pronásledováni, Kruh bude prvním, kdo zorganizuje společné akce solidarity. To samozřejmě neznamená, že by v budoucnu Kruh nemohl mít jinou roli – jak v koordinaci a integraci polských a československých aktivit, tak třeba i jako model pro širší mezinárodní styky. Všechny tyto možnosti jsou pro nás otevřené. V této souvislosti bych rád řekl, že si cením podpory styků nezávislých hnutí mezi Východem a Východem ze strany Východoevropské kulturní nadace a dalších západních institucí.

Děkuji Vám velice za rozhovor, jak za sebe, tak i za nadaci EECF, která udělá vše, co bude v jejích silách, aby pomohla Chartě 77 a dalším nezávislým skupinám překonávat překážky, které vaše vlády kladou do cesty vaší vzájemné komunikaci.