Dramatik ve vězení touží po jevišti Marta Mestrovic
The New York Times, 9. 4. 1989 (USA)

Václav Havel, nejvýznamnější československý dramatik, si v současnosti odpykává osmiměsíční trest za to, jakou roli sehrál na lednovém politickém shromáždění. Havel, vůdčí postava Charty 77, skupiny obránců lidských práv, strávil během posledních dvaceti let celkem pět let ve vězení z politických důvodů. Jeho hry, které jsou v Československu zakázané, se na Západě běžně hrají.

Pokoušení, poprvé produkované ve Vídni v roce 1985, mělo svou americkou premiéru v neděli v Public Theater v New Yorku v překladu Marie Winnové. Hra je uváděna v koprodukci divadla Wilma Theater ve Philadelphii a vychází z faustovského tématu. Hlavní roli hraje David Strathairn. Loni v srpnu v Praze Havel mluvil o svém díle s Martou Mestrovic, nezávislou dopisovatelkou, která často píše o východoevropské literatuře. Přinášíme části rozhovoru:

Musí to být značně demotivující psát hry, a nevidět je na jevišti. Jaký dopad to má na váš vývoj jako dramatika?

Přirozeně situace dramatika, který je ve své vlastní zemi zakázaný, a to již dvacet let, a který, přestože se jeho díla hrají v různých jiných zemích, nemůže vycestovat, aby spatřil produkce svých her – to je velmi problematická situace a je v mnoha ohledech horší než situace zakázaného básníka nebo spisovatele, protože na papíře je divadlo, hra jen poloviční a stává se úplnou, tedy sama sebou, jen na jevišti.

Znám to dobře ze své vlastní zkušenosti, přesněji proto, že jsem v této situaci už tak dlouho. Já a mnozí mí spoluobčané čteme hry pouze jako psané texty nebo přinejlepším jako mé nahrávky na kazetách a jsem si dobře vědom toho, jak často tolik věcí vyzní jinak jednoduše proto, že to není v divadle, že se to nehraje. Pokud by zážitek ze hry šlo vyčerpat pouhým čtením, divadlo by ztratilo smysl. Stačilo by kupovat si hry v knihkupectvích.

Zároveň musím říct, že během těch let jsem si na tu situaci zvykl, protože nakonec si můžete zvyknout na cokoliv, a píšu, jako kdyby to tak nebylo, jako kdyby bylo možné hrát mé hry tady v mé vlastní zemi. Ale nejde jen o dramatickou formu, tj. že hra je napsána pro jeviště, je v tom ještě něco hlubšího. Divadlo je specifickým způsobem provázané se svým sociálním, intelektuálním a kulturním domovem. Je napsáno na základě konkrétní situace a pro konkrétní situaci, pro konkrétní publikum, a situace se stává dost složitou, když píšu hru, jako kdyby byla určená pro mé spoluobčany, pro to publikum, jako kdyby mohla být hrána zde, ale pak ji musím poslat někam jinam, kde se bude nakonec hrát, a nevím pro koho nebo proč, co lidem říká a tak dále. Takže mé hry nemají svůj skutečný domov. Stávají se jakýmsi veřejným majetkem, hraným častěji či méně často, někdy úspěšně, někdy ne tak úspěšně. Ale zahraniční produkce nemohou nikdy nahradit ten skutečný domov, k němuž je každá hra připoutaná – opět z mnoha důvodů – mnohem pevněji, než k němu může být připoutána báseň nebo román.

Jak se v praxi vyrovnáváte s tím, že nemůžete své hry vidět na jevišti?

Příležitostně mám možnost vidět produkce svých her na videokazetě, když mi ji někdo pošle ze zahraničí. Samozřejmě videokazeta není divadlo, ale i tak je velice důležité to vidět a je to velice zajímavé. Byly určité pokusy produkovat zde mé hry neoficiálně a jeden můj přítel začal nyní mé hry převádět na originální české videofilmy, což je snadnější než zorganizovat nezávislou divadelní produkci.

Ovlivňujete nějak tyto produkce? Sedíte během zkoušek s herci?

Pokud jsou mé hry hrány v zahraničí, a ony se hrají v mnoha různých zemích, nejsem vůbec v kontaktu s lidmi, kteří dělají tyto produkce, kromě výjimečných případů. Když byla například má hra Pokoušení produkována divadlem The Royal Shakespeare Company v Anglii, režisér této produkce mě před zkouškami navštívil a dlouho se mnou o této hře mluvil a po uvedení hry mě navštívil znovu s hercem, který hrál hlavní roli, a pustili mi videozáznam této produkce. Ale většinou se nedozvím nic.

Vaše hry se vyvinuly od absurdního divadla směrem ke konvenčnější formě divadla. Tím myslím zejména Pokoušení, které je mnohem konvenčnější dramatická hra, než byly vaše dřívější hry. Je to pro vás jako dramatika nějaký posun?

Je mi jedno, jak jsem zaškatulkován. Někteří mě dodnes vidí jako jednoho z tzv. absurdních dramatiků a mé hry se považují za součást absurdního divadla. Někdy je zařazují do „modelového divadla“, ačkoliv si nejsem jistý, zda se tento termín používá i jinde nebo jen v Československu. Není na mně, abych řešil komplikace, které způsobuje takovéto zařazení, to je na kritice. Já si píšu tak, jak mě to baví, tak, jak jedině dokážu, a je už věcí kritiků, aby řešili, jak se to má nazývat.

Pokoušení jste začal psát ještě ve vězení. V Dopisech Olze (soubor dopisů pana Havla jeho ženě Olze z let 1979–1982 z vězení; publikováno v USA v roce 1988 v překladu Paula Wilsona) píšete o hře, na které právě pracujete. Říkal jste, že použijete vězeňské prostředí a pouze tři postavy, které by „klábosily o banalitách“. Bylo faustovské téma součástí vašeho původního záměru? Jak to vzniklo?

To téma se skutečně začalo objevovat až ve vězení na základě některých dosti drsných zážitků a ve vězení jsem to zkoušel zpracovat různými způsoby, ale nemohl jsem nic napsat a nevěděl jsem – nebylo to jasné –, jak k tomu tématu přistoupit a uchopit jej. Až v roce 1985, dva roky po propuštění z vězení, jsem náhle dostal nápad, jak s tím naložit, a na podzim 1985 jsem tu hru napsal velmi rychle, za deset dnů. Je to opravdu jen velmi volná variace na toto staré téma.

Píšete své hry vždy takto rychle?

Než jsem byl ve vězení, trvalo mi extrémně dlouho, než jsem napsal hru. Jednu jsem psal snad dva roky, samozřejmě ne každý den, ale napsal jsem mnoho různých verzí a změn. Ale po propuštění z vězení se stalo něco podivného: začal jsem psát velmi rychle. Largo desolato jsem napsal za čtyři dny, Pokoušení za deset dní a svou poslední hru Asanace jsem napsal za dva týdny.

Řekněte mi něco o okolnostech, které vás přivedly k divadlu.

Když jsem byl mladý, nemohl jsem studovat, protože pocházím z tzv. buržoazní rodiny, a takové děti v té době nemohly studovat. Po vojně jsem pracoval v divadle jako technik, ale můj zájem o divadlo se stále zvyšoval a začal jsem psát hry – předtím jsem psal pouze poezii.

V Praze v té době existovalo zavedené malé Divadlo Na zábradlí a tam jsem měl možnost pracovat. Celkem jsem tam byl osm let, nejen jako technik, ale i ve spoustě jiných funkcí. Byl jsem tam rovněž dramaturgem a všechny hry, které jsem napsal v šedesátých letech, měly svou premiéru v tomto divadle, byly psány pro toto divadlo a pro tento konkrétní soubor. Byl jsem nejbližším spolupracovníkem Jana Grossmana, který byl tehdy vedoucím divadla. Těch osm let v tomto divadle byla jediná doba, kdy jsem skutečně pracoval ve své profesi – kdy jsem skutečně pracoval v divadle a byl jsem s ním v kontaktu. Je mi padesát dva a ve svém životě jsem měl možnost dělat práci, kterou mám rád, pouze osm let.

Jaký je váš vztah k Josefu Pappovi (ředitel Public Theater)? Jak vznikl?

V roce 1968 mě pozval do New Yorku na premiéru mé hry Vyrozumění. Byla to jediná doba, kdy jsem měl pas a mohl cestovat do zahraničí. Byl jsem jeho hostem a myslím, že jsme se tehdy spřátelili. Pak jsem jej dlouho neviděl, dlouho jsme se nekontaktovali, ale v půlce sedmdesátých let pak produkoval některé mé hry a před dvěma či třemi lety mě navštívil v Praze. Mám jej velmi rád jako člověka a oceňuji jeho angažmá pro naši kulturu.

V roce 1974 jste krátkou dobu pracoval v pivovaru. Vaše zážitky odtamtud byly vlastně inspirací pro vaši hru Audience. Máte dnes oficiálně práci?

Ne, jsem na volné noze. Žiji jako spisovatel, ale mé postavení je velmi zvláštní a v naší zemi nezvyklé, protože nemám žádné oficiální povolení pracovat na volné noze. Tato velmi atypická situace je úřady tolerována, protože jsou raději, když jsem doma, než kdybych byl v nějaké továrně. Je zde pravděpodobně mnoho důvodů, jedním z nich je, že jsem trochu známý, a pokud bych pracoval někde v továrně, chodila by tam za mnou spousta západních novinářů a ptala se mě na mé názory. Z pohledu úřadů to vypadá lépe, když jsem doma.

Četla jsem, že máte příliš vysoké daně z honorářů za vaše hry.

Celá ta záležitost ohledně autorských honorářů je velmi komplikovaná. Honoráře mi chodí od mého vydavatele Rowohlt Verlag z Hamburku, který má všeobecná práva na všechna má díla po celém světě. Posílají mi honoráře, a i když to úřady vidí nerady, nemohou s tím nic udělat. V minulosti se o to pokoušely, ale nenašly správný způsob, jak tomu zabránit, protože Československo je členem tzv. Bernské úmluvy, což je mezinárodní dohoda o autorských právech a dalších záležitostech. Pokud by začaly zasahovat do mých honorářů, měly by problém s touto mezinárodní organizací.

Jaké je nyní divadlo v Československu?

Je těžké na to stručně odpovědět, ale obecně máme některá zajímavá divadla a některé zajímavé produkce, avšak všechny takové jsou na okraji oficiální kultury, a nikoli v jejím centru. Ze strany úřadů jsou spíše tolerované než podporované.

Vidíte u vás nějaké nové známky demokracie v souvislosti s tím, co se děje v Sovětském svazu?

Myslím, že když naše vedení mluví o „restrukturalizaci“ v Československu, jsou to více či méně jen verbální prohlášení, za nimiž není žádný skutečný, vážný záměr situaci změnit nebo ji posunout tímto směrem.

Vedení má mnoho důvodů nepospíchat se zaváděním opravdových změn. Hlavním důvodem je, že takové změny by ohrozily jejich vlastní identitu. Toto vedení bylo instalované po sovětské intervenci jako antireformní. Jsou to v určitém smyslu brežněvovci. Kdyby měli otevřít nějaké možnosti, trochu pootevřít okno, umožnit o něco více svobody, pak by jim v tom samém okamžiku automaticky hrozilo podminování té identity, kterou posledních dvacet let zhmotňují. Podminovali by si svou vlastní moc. Proto to, co říkají, je taková hra, ve které si hrajeme na perestrojku a glasnost.

Řekněte mi něco o dnešní situaci politických disidentů v Československu.

Nejprve musím říci, že nemáme v oblibě pojem „disident“, což je termín západních novinářů. Nemáme jej rádi z mnoha důvodů, jedním z nich je, že to může vypadat jako nějaké zvláštní povolání – někdo je dělník, někdo je spisovatel a jiný je disident. To není pravda. Každý máme svou práci a jsme angažováni jako občané, proč tedy na to mít zvláštní slovo? Je to něco, co se v otevřené společnosti považuje za úplně běžné a přirozené.

Máte tedy raději pojem patriot? Považujete se sám za patriota?

Jsem Čech. To nebyl můj výběr, ale osud. Celý svůj život žiju v této zemi, je to můj jazyk, můj domov. Žiji tady jako každý jiný. Sám se necítím být patriotem, protože necítím, že být Čechem je něčím víc než být Francouzem, Angličanem, Evropanem nebo kýmkoliv jiným. Bůh – a nevím proč – tomu chtěl, aby ze mě byl Čech. Nebyla to moje volba. Ale přijímám ji a snažím se udělat něco pro svou zemi, protože zde žiji.

Změnil váš dlouhý pobyt ve vězení váš pohled na život a následně váš literární přístup?

Nemyslím si, že můj pohled na svět nebo mé názory či postoje se po pobytu ve vězení změnily, avšak vězení má samozřejmě určitý psychologický vliv. Je to extrémně složitá otázka. Snad na ni mohou lépe než já odpovědět mí přátelé nebo má žena. Myslím, že něco ve mně se opravdu změnilo, nevím přesně co. Avšak nezměnilo to mou práci, mé názory ani mé postoje.