Charta není unavená redakce
Kurier, 31. 3. 1978, č. 90, s. 3 (Rakousko)

Co byste nám řekl o hře, která teď má ve Vídni premiéru?

Napsal jsem ji před několika roky na motivy Gayovy hry. Je to vlastně jediná má hra posledních let, kterou jsem viděl realizovanou na jevišti. Roku 1975 byla uvedena amatérským souborem v hostinci na jednom pražském předměstí. Úřady se o tom dozvěděly až dodatečně. Následky nebyly pro mnohé účinkující příjemné.

Jak se shoduje Vaše literární činnost s Vaším aktivním podílem na hnutí za občanská práva Charta 77?

Musím přiznat, že ne moc dobře, ale proti tomu se asi nedá nic dělat. Dávám koneckonců přednost tomu aktuálnímu a důležitému. V těchto dnech jsem odjel z Prahy na venkov, abych zase mohl konečně v klidu psát.

Co to bude?

Jednoaktovka. Já píšu jednu, a můj kolega Pavel Kohout také jednu. Představujeme si, že obě aktovky vytvoří uzavřený divadelní večer. Není vyloučeno, že se premiéra obou her uskuteční rovněž ve Vídni.

Vrátil jste se tedy teď ke psaní, možná proto, že síla a elán hnutí za občanská práva polevily?

Ano, od přátel v cizině slyším názor, že si Charta musí odpočinout, že ji stálé represálie unavily. Ale tak to není. Právě v poslední době vypracovalo hnutí za občanská práva mnoho důležitých dokumentů. Intervenovalo také ve prospěch lidí, kteří s Chartou jako takovou nemají nic společného. Činnost hnutí za občanská práva není dnes tak výrazná, protože už nestojí v centru oficiální antipropagandy.

Hnutí za občanská práva sestává z lidí rozdílného politického a ideologického přesvědčení. Není příliš složité společně pracovat?

Ne, já myslím, že je to k užitku. Lidi rozdílného mínění se učí lépe znát, vzájemně se inspirují. Z konfrontace také vychází vůle k toleranci. A jasně se krystalizuje, v čem se liší. Obojí je prospěšné. Tak se hnutí za občanská práva nabízí šance, že nepropadne jednokolejnosti a schematismu, zůstává živé.

Já osobně jsem toho názoru, že u nás dříve nebo později mimo oficiální struktury – díky přípravné práci Charty – vznikne prostor pro takříkajíc druhou politickou úroveň. Na této úrovni dojde k tolerantní konfrontaci různých politických a ideologických koncepcí, což je  pro moderní společnost zcela přirozený jev, který se ne vždy dá potlačit. V hnutí Charty jsme vyzkoušeli, že je možné rozvíjet něco společného, aniž bychom kvůli tomu protiklady vylučovali.

V čem vidíte dnes, patnáct let po zveřejnění Charty, to, co trvá?

Osobně vidím jako nejdůležitější aspekt hnutí za občanská práva jeho morální základ. Od toho se odvíjí jeho společenský, politický i právní význam.

Konkrétně to znamená: Chartisté jsou lidé, kteří se rozhodli říkat veřejně to, co si většina jejich spoluobčanů tajně a ve vlastních čtyřech zdech sice myslí, ale neodvažuje se to vyslovit, aby se nevystavila ztrátě životních možností, které má. Chartisté toto riziko vědomě podstupují, protože jsou toho mínění, že existují věci, za něž se vyplatí trpět. Nikdy jsme nikomu nevyčítali, jestliže neměl odvahu se takto veřejně přihlásit, nenutíme nikoho, aby nás následoval.

Ale v době, kdy politický, duchovní, a civilizační tlak vedl k dalekosáhlé demoralizaci, se mi jeví tento na první pohled poněkud sebevražedný postoj – pro pravdu trpět a počítat s následky – jako jediný prostředek, jak právě proti tomuto stavu demoralizace působit.

V poslední době vzniká dojem, že se režim v Praze se známými představiteli opozice a bojovníky za občanská práva nějak vyrovnal a přiznal jim jakýsi status „oficiálních disidentů“?

Někteří z nás se opravdu, bez vlastního přičinění, ocitli v situaci „chráněné zvěře“, které je dovoleno leccos, co jiní nesmějí. Režim se však oddává iluzi, pokud si myslí, že může tolerováním některých svých známých kritiků vyvolat dojem, jako by byli všichni ostatní v ČSSR spokojeni a neexistoval žádný důvod k „hlasitým“ projevům.

Vzpomeňte si: Když se takzvaní disidenti u nás vzali za rockové a popové hudebníky Plastic People, kteří byli postaveni před soud, napsali německému autorovi Heinrichu Böllovi. Výslovně v dopise uvedli, že status „chráněného zvířete“ odmítají, protože nechtějí stav, kdy by se jim nic nestalo jen z toho důvodu, že jsou známí, a že nejsou ochotni vytvářet kouřovou clonu, za níž může pronásledování bezejmenných a neznámých pokračovat.

Nedělíme se na „disidenty“ a ty druhé. Oficiální místa musí konečně pochopit, že bude každé bezpráví kritizováno, ať už se ho dopustí kdokoli – a že pomůžeme i neznámým, kteří nemohou využít ani té malé ochrany, jakou nabízí podpis Charty.

Jak vidíte budoucnost společnosti ve Vaší zemi? 

Moderní společnost, nejen u nás, také u vás na Západě, se dostala do hluboké duchovní, morální a existenciální krize. Všechny další krizové jevy – stupňující se problémy životního prostředí, absurdnost nadměrně vyvinutých konzumních společností, falešný mesianismus otevřených nebo skrytých diktatur – se od této krize odvíjejí. Jako jediné východisko vidím obsáhlou a hlubokou existenciální revoluci, duchovní a morální renesanci člověka.

Neočekávám nic od různých politických ideologií, stran, systémů, bloků, koalic a doktrín.

Věřím víc v sice méně nápadná, ale upřímná společenství lidí, kterým jde o život smysluplný, orientovaný na hodnoty.

Ve vztahu k naší zemi to konkrétně znamená toto: Nevěřím v nějakou politickou a společenskou změnu shora. Pokud se v uplynulých letech ve „vysoké politice“ nějaké zlepšení objevilo, byl to nakonec téměř vždycky výsledek procesu, který měl svůj původ „dole“ – ve sféře životních pocitů, v touhách a nadějích malých, prostých, slušných lidí.

Nakonec osobní otázku: Jak došlo k Vašemu zatčení koncem ledna?

Byl jsem svědkem toho, jak byl zatčen herec a signatář Charty Pavel Landovský. Poprosil mě, abych šel s ním, abych dosvědčil jeho nevinu. Policisté proti tomu nic neměli. Tak jsem byl dlouhou dobu na policejní stanici a vlastně jsem si myslel, že jsem tam dobrovolně. Což se pozvolna ukázalo jako omyl. Vzali mě do vyšetřovací vazby.

Jak s Vámi jednali?

Zdvořile, korektně. Všecko, co jsem při výsleších řekl, bylo pečlivě zaprotokolováno. Předložili mi vymyšlené výpovědi policistů, načež jsem strážce pořádku seřval, urazil a vynadal jim. Ale na rozdíl od dřívějška jsem mohl nabídnout četné svědky, kteří vypovídali jinak.

A jaké to bylo ve vězení?

Jiné než poprvé, snášel jsem ho mnohem lépe. „Dětských nemocí“ věznění jsem se vyvaroval.

Jak bylo zdůvodněno Vaše nynější propuštění? 

Hlavním důvodem bylo, že už údajně neexistuje nebezpečí ovlivňování svědků. To je pochopitelně směšný a čistě formální důvod. Moje propuštění bylo politické rozhodnutí.

Budete ještě postaven před soud?

Kdo to může vědět? Já to nevím. Vyšetřování každopádně běží dál, i když jsem momentálně volný.